Devátý červenec. Můj narozeninový den. Toulám se s foťákem nedaleko Ostravy. Sám. A vzpomínám na dva zvláštní živé dárky, které jsem kdysi dostal.
Dar první.
Jdu domů z práce a na zahradě je poněkud živo. Můj pes Jára štěká, což je nezvyklé. Dcera drží na vodítku cosi bílého, co vystrašeně pomekává.
„Koukej tatí. Máme kozičku. Už jsem jí dala jméno. Líza!“ volá nadšeně.
„Odkud ji máš?“
„Přivedla ji paní Krystyna. Je to dárek pro tebe.“
„Já ji zastřelím!“
„To nesmíš. Podívej, jak je krásná!“ odpoví dcera.
„Ne Lízu, ale Krystynu zastřelím.“
Letím za svou kamarádkou řezbářkou a výtvarnicí Krystynou. Máme se rádi. I když mě pořád překvapuje a přivádí do úzkých. Tentokrát to ale přehnala. Vztekle bouchám na dveře jejího bytu.
„Co tě to napadlo, Krystyno?“
„To je tvá nová sekačka.“
„Co ale v zimě? To ji předělám na sněžnou frézu?“
„Postavíš chlívek, nasušíš seno.“
Rezignovaně usedám do křesla. Krystyna vaří kávu. Do šálku dává nejméně pět kostek cukru.
„Potřebuješ sladký. To je dobrý na nervy.“
A tak se vracím domů. Zapichuju do země kolík a přivazuju sekačku na dlouhý provaz. Ta se začne zakusovat do trávy.
Následně hovořím se svým psem.
„Járo, já za to nemůžu. Přestaň, prosím, na Lízu žárlit. Pro mě budeš stále zvíře číslo jedna.“
Jára je skvělej. Za hodinu sekačku přijímá a přestává na ni štěkat.
Z domu vychází manželka s malým synkem v náručí. Tuší, že bude u nás zase o něco veseleji.
Z kulatin a starého plechu stavím sekačce garáž. Ta mezitím ožere malé plody na spodních větvích jabloně.
„Tady budeš v noci parkovat, potvoro!“
První noc spím venku ve spacáku, abych předešel případnému problému. Je však klid. Zvířata spí každé ve svých boudách.
Líza je mlsná. Nechutná jí všechno. V posečeném kruhu zůstávají kyselé šťovíky. Stačí být ale trpělivý. Po týdnu spase zbytek a já jí mohu posunout kolík.
Dcera sleduje, jak cvičím Járu.
„Ke mně, k noze, zůstaň.“
Zkouší to samé s kozou. S úžasem sleduju, jak ji sekačka poslouchá.
„Chtěla bych s Lízou na procházku,“ prosí.
Tak jo. Já s Járou. Zorka s Lízou. Oba na vodítku. Jdeme lesem a já pouštím Járu na volno.
„Já chci taky Lízu pustit.“
Nejdřív odmítám. Co když se zaběhne a ztratí? Po dalším škemrání ustupuju. Líza se prohání s Járou po lese. Nevynechá jediný kámen, na který by nevylezla. Probouzí se v ní geny kamzíka. Volám na Járu a Zorka na Lízu. Oba poslušně přiběhnou.
Postupně se odvažujeme na delší a delší procházky. Jedno sobotní dopoledne jsme vysláni do města na nákup. Beru Járu a Zorka chce mermomocí s sebou Lízu. Opět mě uprosí.
Lidé se za námi otáčejí a nevěřícně kroutí hlavami.
„To máte, ale zvláštního pejska. Vypadá trochu jako koza,“ zkoumavě si prohlíží zvíře postarší pán.
„Ano, je to kříženec kozy divoké s vlčákem,“ ponechávám ho v omylu. Dcera si zakrývá smějící se ústa dlaní.
Chcete vědět, jak to dopadlo s Lízou?
Zajímá vás, co jsem dostal jako další narozeninový dárek a jak tyto živé dárky souvisí s fotografií?
Celou povídku dávám zdarma k objednání fotoobrazu Laní let nebo při objednání jakýchkoliv dalších děl či spolupráce.